4 dny do odjezdu, vlastně spíš 3

Asi je nejvyšší čas se konečně ozvat. Původně jsem vám chtěla psát tak nějak postupně, jak to vypadá v životě holky, který zbývá pár dní do velkolepýho odjezdu za hranice naší zemičky, ale pokusím se vám to shrnout do jednoho článku právě teď.

Od posledního příspěvku uteklo pár dní, během kterých proběhly dva opilé večery. Jeden minulý týden, kdy jsem se loučila s kamarádkou a druhý v pátek, kdy jsem se loučila s druhou kamarádkou. Kvůli té druhé jsem jela skoro pět hodin vlakem do Třince a idiot si koupila na druhý den zpáteční jízdenku, jenže pozor! České dráhy mají tyto zpětné jízdenky do půlnoci, jenže kdo mohl vědět, že musíte do půlnoci dojet do toho svého města, ne nastoupit do vlaku. Takže jsem jela domů až v neděli a vyplázla další prachy za lístek, proč ne. Každopádně to stálo za to. Konečně jsem viděla Třinec a je to pěkné, klidné město s klubem, kde vám hrajou písničky, co jste tak dobrejch pět let v rádiu neslyšeli :D. Kdybych měla nálepky jako Pohlreich, nalepila bych jí tam, už i za to, že celou sobotu tam měli jakési crossfit závody uprostřed náměstí a protože pršelo, spoustu těch svalovců bylo vysvlečených a to chceš, jako fakt. Pondělí a úterý v tomto týdnu se nese hlavně v duchu zařizování, poslední důležité věci, bez kterých se odjezd neobejde.

Každopádně tohle vás asi moc nezajímá, řeknu vám jeden svůj poznatek. Pokud jste alespoň trochu citlivé duše, budete si před odjezdem spoustu věcí uvědomovat, vnímat. Na to že mi bez dneška zbývají už jen tři dny, jsem jakž takž stále v pohodě, ale budete jinak vnímat vše, co se kolem vás děje. Uvědomujete si, že jste na daném místě naposled, že ten oběd, co jste měli zrovna v úterý, už mít hodně dlouho nebudete, že se možná teď válíte na posteli a koukáte do rána na seriál (ano i proto nepíšu na blog, protože seriály jsou prostě droga), ale že to už hodně brzy skončí. Stáváte se najednou turistou ve vlastním městě. Všude kde chodíte se rozhlížíte jako idiot a čumíte zasněně na všechny možné budovy, div nebrečíte a nejste v úžasu, v jak krásném městě žijete. Občas přichází loučení s přáteli, s rodinou. Ale upřímně, mně se u pár lidí stalo, že na mě kašlou. Slyšela jsem, že když člověk odjede na delší čas do zahraničí, ukáže se, kdo je opravdu jeho kamarád. I díky tomu zjišťuji a uvědomuji si, jak si cením lidí, kteří se loučit chtějí, i kdyby si na mě pak už ani nevzpomněli (viz. obrázek konverzace s kamarádem, který mě včera nečekaně navštívil a přesně to vykouknutí z okna ve mě vyvolalo další pocit lítosti). Při loučení většinou brečíte a nebo se snažíte ty slzy potlačit. Možná zrovna vás doma podporují, ale u mě se právě spíš brečí a nebo se o tom radši nemluví. Odlétám v sobotu a snad abych se do letadla raději nelíčila, má budoucí rodinka by mohla být mírně v šoku, co za trosku jim to přijelo do domu :D. Dnes jsem se musela rozloučit s človíčkem, kvůli kterému jsem odjezd dost zvažovala. Je to má nádherná neteř, které bude zítra rok a měsíc. Pokud máte i vy v rodině nějakého malého člena, třeba až tak malého, že si ještě neni schopno tolik pamatovat, budete se bát a vlastně asi i oprávněně, že si vás po příjezdu nebude pamatovat. Malé dítě bohužel není jako pes, které ucítí váš pach a hned si může zadeček uvrtět, malé dítko zapomíná rychle (myslím si já). Chuděrka viděla jak brečím a ještě mi začala mávat a dokonce i pusy mi dala dvě za sebou. Bylo to snad ještě horší, než kdyby si mě vůbec nevšímala. Takže vlastně jo, dneska přišel zatím brek největší, protože když mi má nejlepší kamarádka na nádraží v Třinci řekla:"Tak za rok, za rok a půl," brečet se mi chtělo jak tur, ale seděla jsem v kupečku se třema dětma, z čehož jedno na mě upřeně zíralo, takže mi sice slza ukápla, ale velkolepý řev na celé kolo se nekonal.

Tenhle článek je teda ukňouranej, ale co vám budu povídat, vybavím si loučení s neteří a bulím zas. Možná to je další poznatek - jste krapet přecitlivělí. Každopádně pokud se chystáte být au pair a nevíte, jestli do toho jít, můžete dál číst můj blog plný emocí a bez nějakého zamlčování. Možná vás tohle trochu připraví na to, co se bude dít s vaším životem před a po :). Doufám, že vám stihnu napsat ještě článek než odjedu.