Poslední noc do odjezdu

Zítra zažiju asi ten nejkratší den v životě. Už zítra (vlastně dnes) nastane den "D", kdy má noha poprvé vkročí do letadla a poletí do velkého neznáma. V tomto článku vás opět čekají postřehy toho, co se kolem vás a s vámi děje před odjezdem. Ale mám takový dojem, že by lidé, kteří nesnáší citlivky, měli raději přestat číst...

Poznatek nevím kolikátý je trochu veselejší, leč nakonec se možná nevyplatí. Pravděpodobně když hledáte svou host rodinu, odpřísáhnete si, že se další den podíváte na slovíčka angličtiny (kdo nemá alespoň nějaký jeden odrbaný papír, ještě ze střední, s pár slovíčkama). Dámy a pánové pardon, ale pěkný h*vno :D. Po asi tak třech dnech snahy, kdy se už fakt kouknete druhej den alespoň na něco, na to úplně zapomenete. Já si asi včera vzpomněla, že jsem se vlastně chtěla před odjezdem trochu učit (haha). Papíry si beru s sebou, co kdybych si náhodou uvědomila, že je to fakt špatný a měla bych máknout jestli chci přežít. Upřímně tahle verze má procentuální šanci hodně velkou.

Teď ale trochu té deprese... Včera jsem ležela na posteli, nečekaně brzy mě přepadla ospalost a najednou bum! Přišel pocit úzkosti, deprese, pláč. Uvědomila jsem si, že je to předposlední noc, a co to sakra dělám? Víte, že nejde couvnout zpět, ale najednou chcete. Všechny ty věci, kvůli kterým jste pochybovali jestli odjet, jsou tady. Najednou odjet nechcete, ale nemůžete, všechno už je zařízeno. Zavalil mě pocit úzkosti jako už delší čas ne. Je to jakýsi svíravý pocit na hrudi, duše se cítí bezmocná. Napsala jsem kamarádce, jenže tu zrovna nejvíc zajímalo, jak se muchlovala s hokejistou. Druhá slečna, kterou jsem poznala přes au pair mě odbyla slovy, že to tak má každá. Až ta třetí se mě snažila podpořit a poukázat na to, že tenhle pocit přejde a člověk začne být šťastný na novém místě, možná ještě víc, než je doposud. 

Co by to byl ale za článek bez trošky sebelítosti ohledně mých přátel. Dopadlo to katastrofálně a nerozloučili se se mnou ani lidi, se kterými jsem víceméně počítala. Zmíněný kamarád snad zapomněl a odjel na chatu, jiný zas domu, třetí měl něco děsně na práci (ano, ani na stupidních 10 minut nebyl schopný zajít ven, i když se vsadím, že mám mnohem víc práce než on - zkuste si sbalit na rok) a ten čtvrtý pro změnu ani neodepsal. Musím říct, že jestli to někdo z vás čte pánové, jakože asi ne, dělám za vámi tlustou čáru. Vlastně se snažím udělat tlustou čáru za hodně věcma v ČR, nebyla jsem tu teď prostě šťastná, zkusím to jinde i přes ten smutek, co budu mít po rodině.

Takže pokud před svým odletem brečíte jak nezavření a nechcete odjíždět a lekáte se toho, co jste to proboha provedli a k čemu jste se to "upsali", tak je to prej normální. Já se dnes rozbrečela, když jsem šla ze zastávky, vzpomněla jsem si, jak tu vždycky chodím a chodila, když jsem ještě byla na základce. Došlo mi, že je to naposled a ukápla mi slza. Navíc mě od rána bolí divně břicho.

Psala jsem si s jednou slečnou, říkala, že teď brečí pořád a že jí rozbrečí cokoliv. Dokonce jí její kamarád řekl, ať nejezdí, že jí miluje. Pánové, vy si ale umíte vybrat dobu... Co si o tom myslíte vy? Vyvolá odjezd náhlé emoce, které byly skryté kdesi hluboko nebo je to jen sobecké podvědomí, které plaší na poslední chvíli?

Posledním poznatkem je balení zavazadla. Nejhorší věc na světě. Nejsem zrovna typ člověka, co tam něco naháže a je vystaráno. Slyšela jsem, že si mám vzít jen to nejnutnější a to oblíbené, že si jinak vše koupím, jenže! Najednou otevřete skříň a objevíte to tričko, co jste na sobě dlouho neměli a určitě se vám tam bude hodit a pak další a další a představíte si, že to nebudete mít rok na sobě a na to je ta věc příliš hezká, aby tak dlouho ležela ve skříni, co když už pak nebude módní? Přemítala jsem v hlavě, jaká je asi móda v UK a k ničemu kloudnému nepřišla. Za to vím, že jsem najednou milovala pětkrát víc věcí ze skříně, než před tím. Kufr se smrsknul asi tak na polovinu a nemám ponětí, kam všechny věci dám. Ve zběsilé snaze se má mamka snažila najít takové ty super pytlíky, co do nich naskládáte oblečení a pak je vyfouknete vysavačem. Hm, nenašla je, takže se dál snažim narvat celej život do kufru. Ještě jsem si inteligentně dala jen to příruční zavazadlo zadarmo, ne to větší :D.

Jinak během večerního balení (ano, ráda dělám věci na poslední chvíli, proto se mi ještě suší prádlo) jsem skypovala s rodinou. Byla u toho i moje mamka, která umí anglicky jen "Hello" a já se nějak krkolomně snažila překládat, co mi host dad říká. Byly tam i děti, holčina se předváděla a hrozně zlobila, ale řekla, že se už nemůže dočkat, až přijedu, takže si mě získala :D. Když pak tátovi lezla skoro až na hlavu, s úsměvem zavolal "I need your help!" (je na ně teď asi od pondělka sám). Při loučení mi pak ještě řekl, že až na mě budou čekat na letišti, tak to budou ty tři crazy lidi :). Možná, bych se měla z toho rozhovoru cítit příjemně, bohužel to zabralo jen na chvíli, asi před hodinkou jsem šla na mail a byl tam vzkaz od bráchy, který mě zas akorát rozbulel. 

No, tak příští článek už z Anglie (neuvěřitelný!), kde vám prozradím, za kým jsem to vůbec jela a všechny detaily ohledně toho. Já už usínám, jdu se naposled pomuchlovat s mýma peřinama...