Ok, žiju. Asi je nejvyšší čas napsat vám, co se za těch 17 dní stalo (wow, ani nemůžu uvěřit, že už je to tak dlouho). Chtěla jsem vám napsat článek hned na začátku, když jsem sem přijela a byla plná emocí, ale prostě jsem se k tomu nedokopala. Bude teď těžký rozpomenout se na všechny ty věci, co se mi honily hlavou, protože jsem si už na hodně věcí zvykla - musela jsem, pokud jsem tu chtěla přežít, ale zkusím to teď rozepsat...
Odjezd a první dojmy
Jak jsem vám bohužel inteligentně zapomněla napsat, odjela jsem k jednomu otci s dvěma dětmi - holka je stará 9 let a kluk 11. Proběhlo mezi námi pár vzkazů, skypů a nějaká ta dohoda, jak a co bude. Naposled jsem vám psala den před odjezdem a jaký nakonec odjezd byl? Myslela jsem, že to bude utrpení, že se nedokážu s mamkou a bráchou rozloučit. Jenže brácha spěchal zase zpátky za svou rodinkou, takže se se mnou na letišti tolik nezdrželi. Odbavení zavazadla proběhlo skoro hned, co jsme se dostavili na letiště, pak předání malého dárečku, který mi brácha přivezl a loučení. Při loučení ani neprotekly potoky slz, brácha je naštěstí takový, že se vždycky snaží smutnou chvíli nějak trošku rozveselit. Dobrá rada, pokud odjíždíte, rozlučte se rychle, zbytečně se všichni netrapte. Je to jako náplast - rychle odtrhnout. Chvíli jsme si ještě s bráchou mávali jak retardi a pak už jsem byla v zoně, kam oni nesmí a koukala se po obchůdkách. Než se nasedlo do letadla trvalo to asi sto let, nervozita jako prase a chtěla jsem být u okýnka. Poprvé v životě jsem seděla v letadle, sama, opuštěná, napospas osudu, odkázaná jen sama na sebe. Při vzlítání to zas tak hrozné nebylo, jak se říká, žádný zamáčknutí do sedačky se nekonalo, ale přišlo mi, že to letadlo stoupá strašně dlouho :D. Až mě to už štvalo, navíc jsem byla překvapená tim malym prostorem na nohy. Klesání už bylo ale horší, myslela jsem, že mi explodují uši. Už hodně dlouho se mi nestalo, aby se mi z bolesti chtělo brečet, ale málem jsem se v tom letadle rozeřvala na celé kolo! Po asi deseti minutách utrpení a stálého klesání to bylo relativně v pohodě, ale dost se netěším na to, až to budu muset podstoupit znovu...
Ještě než letadlo přistálo viděla jsem z vršku Anglii a hlavou mi problesklo:"Co to k*rva dělám, já tohle nechci!," ale už bylo pozdě samozřejmě :D. Chvíli jsem uvažovala, jestli nevyzvednu jen kufry a nepočkám zase na zpáteční letadlo domu :D.
Pak už jsem byla chtě nechtě venku z letadla, s mou angličtinou s kterou neřeknu ani h*ovno a snažila se najít nějakou cestu ven a svůj kufr. Zázrakem jsem všechno dala, ani jsem se neztrapnila u pojízdného pásu na kterém přijel kufr, jen jsem na něm měla nálepku, že je heavy (ne asi, když v něm byl celej můj život :D).
Vylezla jsem ven a hned u prvního stolku seděli "oni", má nová rodina, ta kterou mám být "součástí". Zdáli se mi divní, vím, že ten táta má nějaký problém se zády nebo s čím a je menší než já, takovej prostě celej zapadlej, děti má na půl s vietnamkou či čím a nejsou mu podobné ani trochu. Prostě snad každej na nás musí vidět (a pevně v to doufám), že členem rodiny teda nejsem.
Cesta "domu" byla hrozná, v autě si povídali, možná i se mnou, těžko říct a já nerozuměla ani ťuk, ale extrémně nic. Skypy s nima tak hrozný nebyly, ale tahle jedna cesta autem všechno naprosto měnila... Dorazili jsme "domu" a já zůstala v šoku. Něco takovýho jsem v životě neviděla. Rodina mě totiž uvítala takovym bordelem, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem nepřijela na skládku. Smrad, všude zašlá špína, bordel, hnus. Na Anglii se mi líbí ta myšlenka třídění odpadu, máte dokonce i možnost vyhazovat zbytky jídla do speciální popelnice, ale tady? Mají na to v kuchyni krabičku, kterou očividně před mým odjezdem neodnesli, takže jsem měla tu čest seznámit se i z domácíma mazlíčkama - muškama. Jejich pes mě vítal tak vehementně, jako bych byla jeho dávná milovaná panička. Nemám naprosté tušení, proč tahle rodina chtěla někoho čistotného, protože tohle je utrpení pro každého, kdo má alespoň základ hygienických návyků.
V koupelně jsem se psychicky zhroutila, brečela jsem jak želva a nedokázala si představit být tu jediný den. Ironií toho je, že mi v autě vyprávěli, jak jednu holku vyzvedli v sobotu a v pondělí už jela zase domu, se slovy, že práce au pair pro ní není. Holka byla asi jen o trošku slabší nátura než já, i když nebudu tvrdit, že jsem nechtěla udělat to samé... Prostě a jednoduše jsem brečela zoufalstvím, že takhle jsem si teda budoucí "šťastné já" nepředstavovala.
V neděli jsme byli doma, stále jsem neměla tušení, co mi to povídají. Šli jsme akorát do bazénu tady ve městě, takže jsem se hned papínkovi ukázala v plavkách, divně čuměl celej den (i na mě v těch plavkách). Nebyla jsem si vůbec jistá, co se mu může honit hlavou. U oběda se řešili au pair, kdy holka řekla, že jsem nejlepší au pair, co kdy měli a kluk, ten malej prevít, řekl něco ve smyslu, že nejlepší byla nějaká Sára či co... Jak jsem si s nim taky mohla hrát, když má před sebou celej den podělanej iPad. Všechno bylo prostě naprosto divný, nepříjemný, myslím, že jsem ten večer brečela taky.
První a druhý týden
Hned v pondělí jsme odjeli na dovolenou a abych řekla pravdu, všechno je strašně v mlze, jakoby se to stalo před rokem. Byli jsme tam od pondělí do pátku a vlastně to bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Byla jsem tam v podstatě celou dobu bez internetu a zavřená s nima v jednom karavanu. Fakt asi to nejhorší, co se vám může po příjezdu do jinak hovořící rodiny přihodit. Měla jsem pocit, že je už nesnáším, já prostě potřebuju být občas zavřená jen sama se sebou. Holku jsem ale jako jedinou měla ráda. Otec už přestal čumět jak debil a kluk se ukázal jako pěknej prevít. Nemám ho ráda, asi ani trochu, doteď. Občas udělá něco milýho, ale spíš by se dalo říct, že za celou dobu udělal tak tři hezký věci, jinak je to smrad. Než jsme odjeli, tak mi třeba v neděli pustil u televize anglický titulky, abych to stíhala alespoň číst, milé ne? Hm, to je ale asi to nejmilejší, co zatim udělal. Nevim, jestli ho nemám ráda už kvůli tomu prvnímu obědu, kdy mě tak zazdil... Ale prostě je naprosto divnej. Nesmím se ho ani lehce dotknout, protože se mě asi štítí nebo co, akorát vlasy si nechá vyfoukat. Jednou, právě v tom karavanu na dovolené, seděl jak tydýt na židli uprostřed "cesty" kudy jsem chtěla projít. Lehce jsem se ho dotkla na rameni, prostě normálně, když někoho chcete obejít a on hned vyšiloval, ať na něj nešahám... Ts, co by za to některý chlapi dali :D :D ne kecám, samozřejmě. Je takovej rozmazlenej, divnej, je to čuně, co přede mnou furt prdí, normálně si usere i při jídle. Mám staršího bráchu a taky jsem člověk a chápu, že on je doma, já ne, ale sakra u jídla se to do háje nedělá. Furt si myslí, že je ve všem nejlepší, jako třeba když řeknu, že mám ráda majonézu (upřímně mám radši tatarku, kterou tu nemají, ale co už), on řekne, že jí má radši než já. Nebo když jsem si na dovolené koupila sim kartu do telefonu a oni se pak vrátili po víkendu domu od mámy, první co mi řekl bylo, že má taky novou sim kartu, ale že je lepší než ta moje... Prostě ágh! Platí si ji k*rva snad? Když jsme taky byli na dovolené, hráli tam na takovém automatu, kam házíte peníze a když jich tam naházíte dost, možná se vám podaří takovým posuvným pásem shodit nějaké jiné mince pro sebe, fandila jsem jim a ten smrad mi řekl, že prej jen závidim... No chápete to? Já ne. Jak jsem už dvakrát napsala - je divnej. Jediná dobrá věc na dovolený byla ta holka a pak taky to, že jsem se podívala k moři. Starej totiž nenaplánoval žádné výlety po okolí. První dva dny pršelo a pak jsme byli maximálně jen u moře a v tom městě. Bylo osvobozující mít alespoň blbejch pět minut na pláži pro sebe, ležet na kamenech a slyšet racky a šum vln, i když jsem v hlavě furt měla tuhle rodinu a kdy na mě zas zavolaj, že už musim jít nebo kdy ke mně přiběhne holka, že našla další pěknej kámen... Takže v podstatě nic moc klid :D. Jeden večer jsem tam skypovala s bráchou asi hodinu a starej zas blbě čuměl. Nevim co si myslel, asi že tam s nima strávim každou blbou minutu...
Jak už jsem psala, v pátek jsme se vrátili a děti naštěstí jely k mámě až do pondělka! Jupí :D Bylo to poprvé, co jsem tu byla jen s papínkem, takže taková zkouška, jestli mě v noci přijde znásilnit nebo ne... Teď beze srandy, člověk nikdy neví, ale mám zámek na dveřích, tak pohoda, i kdyby náhodou :D.
V sobotu jsme se tu sešly s holkama z okolí a já se poprvé podívala do Primarku, byla jsem tam tři a půl hodiny, to je snad rekordní čas pro kohokoliv! Všechny peníze padly jak prd a na závěr večera jsem s jednou z holek dala víno tady v T.G.I. Fridays. Peníze padly taky asi proto, že jich dostávám úplně nejmíň :D (ano, tomu se snad taky už radši jen směju). Bohužel jsme se od jedné z těch holek dozvěděla, že zná nějakou Slovenku, co od týhle rodiny utekla a vzkazuje mi, ať vezmu nohy na ramena a uteču taky... No zatím tu furt jsem...
Minulý týden byl v nějakém duchu uklízení, naivního snažení se, udělat tohle místo alespoň relativním domovem nejen pro ně, ale hlavně pro mě. Luxovala jsem tu tak, že jsem lezla po čtyřech, aby to bylo pořádně. Trošku se teď chytám za hlavu, proč jsem to dělala, ale co už. Prostě to tak mám, když už něco dělám, dělám to pořádně a hloupě dělám i to, co bych asi nemusela. Nemůžu tu žít, když to nebude alespoň trochu v pohodě, i když to vlastně stejně furt neni. Smrdí to tady a to už asi i navždy bude. A mám plíseň u okna...
Dalším šokem tu pro mě je ale praní prádla, papánek prostě narve celej koš prádla, že kdyby pračka měla švy, tak praskne. Barva nebarva. Teď teda peru já, tak to dělám jinak, ale po té dovolené jsem se tu s nim trošku chytla kvůli tomu. Mám tendenci se vždycky obhajovat, když mám pravdu, ale zkuste to v jazyce, ve kterym si sotva objednáte kafe... Ještě mi oznámil, že to tak dělá už deset let a je to v pohodě. Navíc když jsem nesla to první oblečení do skříní a řekla jsem, že ho ještě složim, odpověděl mi, že jak chci... Na tom mi něco nesedělo, tak jsem se šla podívat do šuplíku s dětským oblečením a málem jsem omdlela asi po milionté v tomhle domě. Představte si, že máte na dně šuplíku vaše životní úspory a v domě vypukne požár a vy se vehementně snažíte najít ty peníze... Tak nějak to v tom šuplíku vypadalo. Mám fotky všech hrůz tady, třeba vám je ukážu, kdybyste chtěli a jestli to neni nezákonný :D.
Během minulého týdne se ale taky vybarvila i holka, byla jediným důvodem proč tu jsem, ale začala se svýma raplama. Zrovna jeden se stal, zatím co je tenhle článek rozepsaný. Prostě chuděra má aft a dělá z toho třetí světovou, hlavně, že si tam furt hrabe špinavejma rukama. Chtěla si vzít nějakej sirup, kterej ale samozřejmě neni vůbec na to. Papík mi včera řekl, že je to i na uklidnění, tak nevim, čim ty děti dopuje. Prej je zdravotní péče v UK žalostná, tak možná i vzdělanost v tomhle směru bude mezi lidma marná. Takže jsem se s ní pohádala, ale opět, hádejte se s děckem, když pořádně neumíte mluvit. Řekla jsem jí, že nejsem ta předchozí au pair, že jsem jiná a že tohle na mě zkoušet nebude, něco řekla a pak to nechtěla zopakovat. Tak jestli to bylo něco ve smyslu, že tamta byla lepší, nevim. Vždycky když jí tohle chytne, neposlouchá mě, ale vůbec, naprosto. I dneska ráno u snídaně jí to chytlo, zase mě neposlouchala. Nemám tady na to nervy. Mám pocit, že tohle byla poslední kapka k tomu odejít odsud, tak jak jsem to měla udělat už po té dovolené nejlíp. Jsem tu jejich matka, protože je ráno budim a večer dávám spát a ještě tu jsem uklízečka a to vše za pár šupů, vim, že se moc nepředřu, ale na ty děti mám jen jedny nervy... Otec sám říkal něco ve smyslu, že zkouší, co vydržím, tak jako kde to jsme. Myslim si, že se umim dobře hádat a dobře křičet, ale ne v angličtině sakra... Pořád je jejich rodič k*rva on. A jedna z posledních kapek bylo včera i to, že mi lezl po stěně pavouk velikosti slušný tarantule...
Po druhym týdnu jsem měla pátek večer, sobotu a neděli do tří hodin odpoledne volno. V pátek jsem se
prostě musela opít, tady nejde nic jinýho dělat, než se jít občas vožrat. A sobota byla poznávačka Londýna, nestihla jsem ho celý, ale byla jsem sakra poprvé v Londýně, sen se mi splnil. Počasí ale bylo nic moc, takže jsem si z toho na zadek moc nesedla :/. Všude mraky lidí. Tak třeba jindy vyberu lepší čas pro poznávání krás Londýna. Jo a večer jsme se zas připily s tou au pairkou odsud :D.
Bohužel po víkendu bez "mého dohledu" byl dům zas úplně na ruby. Vlastně tu plýtvám mým časem, mým životem... A kluk furt matlá nějaký sr*čky z čokolády a je zadělaná vždycky celá kuchyň a nádobí... Už jsem si snad taky zvykla...
Je mi jasný, že jsem neřekla vše, ale tenhle článek je dlouhej skoro jak kniha. Třeba příště něco zas doplním :). A ještě mám jednu malou kapitolu...
British prince
Je mi jasné, že jestli se tohle dostane pod ruku té správné osobě, hodí si to do překladače. Budu psát tedy raději spisovně, ať mu to ukáže něco srozumitelného :D. Po mém prvním seznámení s holkama z okolí jsem se dozvěděla, že jedna z nich byla, den před naším srazem, na rande. Poznala ho na jedné internetové stránce (rozuměj seznamce). Napadlo mě, že je to super příležitost pro seznámení se nebo alespoň pro zlepšení angličtiny. Oprášila jsem tedy můj starý profil, zapnula polohu kde jsem a začala. Ozývali se mi jen samí Poláci, Albánci, Rumuni a podobně :D. Jenže jedna má kamarádka au pairka si to založila taky, a tak jsme se začaly bavit o tom s kým si píše a že ten kluk má kamaráda a tak. Nakonec z toho vzniklo, že za mnou přijedou všichni na návštěvu a že já budu "mít" toho kámoše (bydlí skoro dvě hodiny cesty autem ode mě). Jenže jsem se zapovídala s tím "jejím" a píšeme si doteď :D. Už je to asi přes týden. Oni se už viděli, ale prý spíš jako přátele :D. Plánujeme si, jak budeme mít dvojčata a jaký prstýnek mi dá, až mě bude žádat o ruku :D. Bavíme se ale i o peprnějších tématech :D. Je to něco, na co jsem si tady strašně zvykla, upnula se k tomu. Vím, že to není správně, ale zatím si to užívám. Jen se bojím, až se poprvé uvidíme, protože když se mi člověk nelíbí naživo, jsem schopná zapomenout na všechno to skvělý, co jsem se o něm dozvěděla, když jsme si psali. Navíc rande v angličtině? Vůůůbec se toho nebojím :D. V pátek by měl být ten den "D", tak držte palce. Třeba vám pak budu psát o zásnubách, i když to asi těžko :D. Ale je dost neuvěřitelný, že mám mít rande tak brzo po příjezdu sem :D.
stejně. Vždycky mě naštve, když se starej ptá, jestli si dám taky tohle nebo tamto, pořádně nevim, co to je a co tam zas matlá, tak řeknu proč ne. Zase je reakcí, že mám ráda jídlo. Zrovna včera se stala taky jedna příhoda. Byly mashed potato, což prostě neni bramborová kaše ani za zlatý prase a k tomu bylo to nejodpornější, co jsem tu snad jedla - chicken pie. Na stole ležela majonéza, kečup a taková jejich jakási divná omáčka, co chutná jak rajská a jsou v ní maličký těstoviny. Dala jsem si majonézu na ty brambory, holka se hned ptala, proč si to dávám. Tak jsem se jí zeptala, proč má tyhle otázky :D. A od otce hned přišla odpověď, že je dítě, že děti mají otázky (ale v pěti, ne v devíti). Pak jsem si chtěla dát ještě tu jakoby rajskou, abych zabila tu chuť odpornýho pie, ale bylo jí málo a on jí vždycky jí jak šílenej, tak že si dám místo toho kečup (hodná to jsem duše). Tentokrát měl starej ale připomínku, že si dávám kečup. Mě by teda zas zajímalo, či bych měla připomínku, proč kluk jí mashed potato a rejži rukama a proč, když všichni jíme u stolu, tak si na férovku us*re a nikdo mu nic neřekne... Jo a papá si taky vymyslel, že budu jednou tejdně dělat tea. V životě jsem je neviděla pít čaj a když už to zopakoval asi po miliontý, vzteky jsem se zeptala, co to jako má bejt - a to je prosim pěkně večeře. Tohle teda v domluvě nebylo, ale raději už mlčim. Kapitolu jídlo bude lepší uzavřít, to je fakt na dlouho tady.
