17 dní života v Británii

Ok, žiju. Asi je nejvyšší čas napsat vám, co se za těch 17 dní stalo (wow, ani nemůžu uvěřit, že už je to tak dlouho). Chtěla jsem vám napsat článek hned na začátku, když jsem sem přijela a byla plná emocí, ale prostě jsem se k tomu nedokopala. Bude teď těžký rozpomenout se na všechny ty věci, co se mi honily hlavou, protože jsem si už na hodně věcí zvykla - musela jsem, pokud jsem tu chtěla přežít, ale zkusím to teď rozepsat...

Odjezd a první dojmy

Jak jsem vám bohužel inteligentně zapomněla napsat, odjela jsem k jednomu otci s dvěma dětmi - holka je stará 9 let a kluk 11. Proběhlo mezi námi pár vzkazů, skypů a nějaká ta dohoda, jak a co bude. Naposled jsem vám psala den před odjezdem a jaký nakonec odjezd byl? Myslela jsem, že to bude utrpení, že se nedokážu s mamkou a bráchou rozloučit. Jenže brácha spěchal zase zpátky za svou rodinkou, takže se se mnou na letišti tolik nezdrželi. Odbavení zavazadla proběhlo skoro hned, co jsme se dostavili na letiště, pak předání malého dárečku, který mi brácha přivezl a loučení. Při loučení ani neprotekly potoky slz, brácha je naštěstí takový, že se vždycky snaží smutnou chvíli nějak trošku rozveselit. Dobrá rada, pokud odjíždíte, rozlučte se rychle, zbytečně se všichni netrapte. Je to jako náplast - rychle odtrhnout. Chvíli jsme si ještě s bráchou mávali jak retardi a pak už jsem byla v zoně, kam oni nesmí a koukala se po obchůdkách. Než se nasedlo do letadla trvalo to asi sto let, nervozita jako prase a chtěla jsem být u okýnka. Poprvé v životě jsem seděla v letadle, sama, opuštěná, napospas osudu, odkázaná jen sama na sebe. Při vzlítání to zas tak hrozné nebylo, jak se říká, žádný zamáčknutí do sedačky se nekonalo, ale přišlo mi, že to letadlo stoupá strašně dlouho :D. Až mě to už štvalo, navíc jsem byla překvapená tim malym prostorem na nohy. Klesání už bylo ale horší, myslela jsem, že mi explodují uši. Už hodně dlouho se mi nestalo, aby se mi z bolesti chtělo brečet, ale málem jsem se v tom letadle rozeřvala na celé kolo! Po asi deseti minutách utrpení a stálého klesání to bylo relativně v pohodě, ale dost se netěším na to, až to budu muset podstoupit znovu... 

Ještě než letadlo přistálo viděla jsem z vršku Anglii a hlavou mi problesklo:"Co to k*rva dělám, já tohle nechci!," ale už bylo pozdě samozřejmě :D. Chvíli jsem uvažovala, jestli nevyzvednu jen kufry a nepočkám zase na zpáteční letadlo domu :D. 

Pak už jsem byla chtě nechtě venku z letadla, s mou angličtinou s kterou neřeknu ani h*ovno a snažila se najít nějakou cestu ven a svůj kufr. Zázrakem jsem všechno dala, ani jsem se neztrapnila u pojízdného pásu na kterém přijel kufr, jen jsem na něm měla nálepku, že je heavy (ne asi, když v něm byl celej můj život :D). 

Vylezla jsem ven a hned u prvního stolku seděli "oni", má nová rodina, ta kterou mám být "součástí". Zdáli se mi divní, vím, že ten táta má nějaký problém se zády nebo s čím a je menší než já, takovej prostě celej zapadlej, děti má na půl s vietnamkou či čím a nejsou mu podobné ani trochu. Prostě snad každej na nás musí vidět (a pevně v to doufám), že členem rodiny teda nejsem.

Cesta "domu" byla hrozná, v autě si povídali, možná i se mnou, těžko říct a já nerozuměla ani ťuk, ale extrémně nic. Skypy s nima tak hrozný nebyly, ale tahle jedna cesta autem všechno naprosto měnila... Dorazili jsme "domu" a já zůstala v šoku. Něco takovýho jsem v životě neviděla. Rodina mě totiž uvítala takovym bordelem, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem nepřijela na skládku. Smrad, všude zašlá špína, bordel, hnus. Na Anglii se mi líbí ta myšlenka třídění odpadu, máte dokonce i možnost vyhazovat zbytky jídla do speciální popelnice, ale tady? Mají na to v kuchyni krabičku, kterou očividně před mým odjezdem neodnesli, takže jsem měla tu čest seznámit se i z domácíma mazlíčkama - muškama. Jejich pes mě vítal tak vehementně, jako bych byla jeho dávná milovaná panička. Nemám naprosté tušení, proč tahle rodina chtěla někoho čistotného, protože tohle je utrpení pro každého, kdo má alespoň základ hygienických návyků.

V koupelně jsem se psychicky zhroutila, brečela jsem jak želva a nedokázala si představit být tu jediný den. Ironií toho je, že mi v autě vyprávěli, jak jednu holku vyzvedli v sobotu a v pondělí už jela zase domu, se slovy, že práce au pair pro ní není. Holka byla asi jen o trošku slabší nátura než já, i když nebudu tvrdit, že jsem nechtěla udělat to samé... Prostě a jednoduše jsem brečela zoufalstvím, že takhle jsem si teda budoucí "šťastné já" nepředstavovala. 

V neděli jsme byli doma, stále jsem neměla tušení, co mi to povídají. Šli jsme akorát do bazénu tady ve městě, takže jsem se hned papínkovi ukázala v plavkách, divně čuměl celej den (i na mě v těch plavkách). Nebyla jsem si vůbec jistá, co se mu může honit hlavou. U oběda se řešili au pair, kdy holka řekla, že jsem nejlepší au pair, co kdy měli a kluk, ten malej prevít, řekl něco ve smyslu, že nejlepší byla nějaká Sára či co... Jak jsem si s nim taky mohla hrát, když má před sebou celej den podělanej iPad. Všechno bylo prostě naprosto divný, nepříjemný, myslím, že jsem ten večer brečela taky.

První a druhý týden

Hned v pondělí jsme odjeli na dovolenou a abych řekla pravdu, všechno je strašně v mlze, jakoby se to stalo před rokem. Byli jsme tam od pondělí do pátku a vlastně to bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Byla jsem tam v podstatě celou dobu bez internetu a zavřená s nima v jednom karavanu. Fakt asi to nejhorší, co se vám může po příjezdu do jinak hovořící rodiny přihodit. Měla jsem pocit, že je už nesnáším, já prostě potřebuju být občas zavřená jen sama se sebou. Holku jsem ale jako jedinou měla ráda. Otec už přestal čumět jak debil a kluk se ukázal jako pěknej prevít. Nemám ho ráda, asi ani trochu, doteď. Občas udělá něco milýho, ale spíš by se dalo říct, že za celou dobu udělal tak tři hezký věci, jinak je to smrad. Než jsme odjeli, tak mi třeba v neděli pustil u televize anglický titulky, abych to stíhala alespoň číst, milé ne? Hm, to je ale asi to nejmilejší, co zatim udělal. Nevim, jestli ho nemám ráda už kvůli tomu prvnímu obědu, kdy mě tak zazdil... Ale prostě je naprosto divnej. Nesmím se ho ani lehce dotknout, protože se mě asi štítí nebo co, akorát vlasy si nechá vyfoukat. Jednou, právě v tom karavanu na dovolené, seděl jak tydýt na židli uprostřed "cesty" kudy jsem chtěla projít. Lehce jsem se ho dotkla na rameni, prostě normálně, když někoho chcete obejít a on hned vyšiloval, ať na něj nešahám... Ts, co by za to některý chlapi dali :D :D ne kecám, samozřejmě. Je takovej rozmazlenej, divnej, je to čuně, co přede mnou furt prdí, normálně si usere i při jídle. Mám staršího bráchu a taky jsem člověk a chápu, že on je doma, já ne, ale sakra u jídla se to do háje nedělá. Furt si myslí, že je ve všem nejlepší, jako třeba když řeknu, že mám ráda majonézu (upřímně mám radši tatarku, kterou tu nemají, ale co už), on řekne, že jí má radši než já. Nebo když jsem si na dovolené koupila sim kartu do telefonu a oni se pak vrátili po víkendu domu od mámy, první co mi řekl bylo, že má taky novou sim kartu, ale že je lepší než ta moje... Prostě ágh! Platí si ji k*rva snad? Když jsme taky byli na dovolené, hráli tam na takovém automatu, kam házíte peníze a když jich tam naházíte dost, možná se vám podaří takovým posuvným pásem shodit nějaké jiné mince pro sebe, fandila jsem jim a ten smrad mi řekl, že prej jen závidim... No chápete to? Já ne. Jak jsem už dvakrát napsala - je divnej. Jediná dobrá věc na dovolený byla ta holka a pak taky to, že jsem se podívala k moři. Starej totiž nenaplánoval žádné výlety po okolí. První dva dny pršelo a pak jsme byli maximálně jen u moře a v tom městě. Bylo osvobozující mít alespoň blbejch pět minut na pláži pro sebe, ležet na kamenech a slyšet racky a šum vln, i když jsem v hlavě furt měla tuhle rodinu a kdy na mě zas zavolaj, že už musim jít nebo kdy ke mně přiběhne holka, že našla další pěknej kámen... Takže v podstatě nic moc klid :D. Jeden večer jsem tam skypovala s bráchou asi hodinu a starej zas blbě čuměl. Nevim co si myslel, asi že tam s nima strávim každou blbou minutu...

Jak už jsem psala, v pátek jsme se vrátili a děti naštěstí jely k mámě až do pondělka! Jupí :D Bylo to poprvé, co jsem tu byla jen s papínkem, takže taková zkouška, jestli mě v noci přijde znásilnit nebo ne... Teď beze srandy, člověk nikdy neví, ale mám zámek na dveřích, tak pohoda, i kdyby náhodou :D.

V sobotu jsme se tu sešly s holkama z okolí a já se poprvé podívala do Primarku, byla jsem tam tři a půl hodiny, to je snad rekordní čas pro kohokoliv! Všechny peníze padly jak prd a na závěr večera jsem s jednou z holek dala víno tady v T.G.I. Fridays. Peníze padly taky asi proto, že jich dostávám úplně nejmíň :D (ano, tomu se snad taky už radši jen směju). Bohužel jsme se od jedné z těch holek dozvěděla, že zná nějakou Slovenku, co od týhle rodiny utekla a vzkazuje mi, ať vezmu nohy na ramena a uteču taky... No zatím tu furt jsem...

Minulý týden byl v nějakém duchu uklízení, naivního snažení se, udělat tohle místo alespoň relativním domovem nejen pro ně, ale hlavně pro mě. Luxovala jsem tu tak, že jsem lezla po čtyřech, aby to bylo pořádně. Trošku se teď chytám za hlavu, proč jsem to dělala, ale co už. Prostě to tak mám, když už něco dělám, dělám to pořádně a hloupě dělám i to, co bych asi nemusela. Nemůžu tu žít, když to nebude alespoň trochu v pohodě, i když to vlastně stejně furt neni. Smrdí to tady a to už asi i navždy bude. A mám plíseň u okna... 

Dalším šokem tu pro mě je ale praní prádla, papánek prostě narve celej koš prádla, že kdyby pračka měla švy, tak praskne. Barva nebarva. Teď teda peru já, tak to dělám jinak, ale po té dovolené jsem se tu s nim trošku chytla kvůli tomu. Mám tendenci se vždycky obhajovat, když mám pravdu, ale zkuste to v jazyce, ve kterym si sotva objednáte kafe... Ještě mi oznámil, že to tak dělá už deset let a je to v pohodě. Navíc když jsem nesla to první oblečení do skříní a řekla jsem, že ho ještě složim, odpověděl mi, že jak chci... Na tom mi něco nesedělo, tak jsem se šla podívat do šuplíku s dětským oblečením a málem jsem omdlela asi po milionté v tomhle domě. Představte si, že máte na dně šuplíku vaše životní úspory a v domě vypukne požár a vy se vehementně snažíte najít ty peníze... Tak nějak to v tom šuplíku vypadalo. Mám fotky všech hrůz tady, třeba vám je ukážu, kdybyste chtěli a jestli to neni nezákonný :D.

Během minulého týdne se ale taky vybarvila i holka, byla jediným důvodem proč tu jsem, ale začala se svýma raplama. Zrovna jeden se stal, zatím co je tenhle článek rozepsaný. Prostě chuděra má aft a dělá z toho třetí světovou, hlavně, že si tam furt hrabe špinavejma rukama. Chtěla si vzít nějakej sirup, kterej ale samozřejmě neni vůbec na to. Papík mi včera řekl, že je to i na uklidnění, tak nevim, čim ty děti dopuje. Prej je zdravotní péče v UK žalostná, tak možná i vzdělanost v tomhle směru bude mezi lidma marná. Takže jsem se s ní pohádala, ale opět, hádejte se s děckem, když pořádně neumíte mluvit. Řekla jsem jí, že nejsem ta předchozí au pair, že jsem jiná a že tohle na mě zkoušet nebude, něco řekla a pak to nechtěla zopakovat. Tak jestli to bylo něco ve smyslu, že tamta byla lepší, nevim. Vždycky když jí tohle chytne, neposlouchá mě, ale vůbec, naprosto. I dneska ráno u snídaně jí to chytlo, zase mě neposlouchala. Nemám tady na to nervy. Mám pocit, že tohle byla poslední kapka k tomu odejít odsud, tak jak jsem to měla udělat už po té dovolené nejlíp. Jsem tu jejich matka, protože je ráno budim a večer dávám spát a ještě tu jsem uklízečka a to vše za pár šupů, vim, že se moc nepředřu, ale na ty děti mám jen jedny nervy... Otec sám říkal něco ve smyslu, že zkouší, co vydržím, tak jako kde to jsme. Myslim si, že se umim dobře hádat a dobře křičet, ale ne v angličtině sakra... Pořád je jejich rodič k*rva on. A jedna z posledních kapek bylo včera i to, že mi lezl po stěně pavouk velikosti slušný tarantule...

Po druhym týdnu jsem měla pátek večer, sobotu a neděli do tří hodin odpoledne volno. V pátek jsem se
prostě musela opít, tady nejde nic jinýho dělat, než se jít občas vožrat. A sobota byla poznávačka Londýna, nestihla jsem ho celý, ale byla jsem sakra poprvé v Londýně, sen se mi splnil. Počasí ale bylo nic moc, takže jsem si z toho na zadek moc nesedla :/. Všude mraky lidí. Tak třeba jindy vyberu lepší čas pro poznávání krás Londýna. Jo a večer jsme se zas připily s tou au pairkou odsud :D.

Bohužel po víkendu bez "mého dohledu" byl dům zas úplně na ruby. Vlastně tu plýtvám mým časem, mým životem... A kluk furt matlá nějaký sr*čky z čokolády a je zadělaná vždycky celá kuchyň a nádobí... Už jsem si snad taky zvykla...

Je mi jasný, že jsem neřekla vše, ale tenhle článek je dlouhej skoro jak kniha. Třeba příště něco zas doplním :). A ještě mám jednu malou kapitolu...

British prince

Je mi jasné, že jestli se tohle dostane pod ruku té správné osobě, hodí si to do překladače. Budu psát tedy raději spisovně, ať mu to ukáže něco srozumitelného :D. Po mém prvním seznámení s holkama z okolí jsem se dozvěděla, že jedna z nich byla, den před naším srazem, na rande. Poznala ho na jedné internetové stránce (rozuměj seznamce). Napadlo mě, že je to super příležitost pro seznámení se nebo alespoň pro zlepšení angličtiny. Oprášila jsem tedy můj starý profil, zapnula polohu kde jsem a začala. Ozývali se mi jen samí Poláci, Albánci, Rumuni a podobně :D. Jenže jedna má kamarádka au pairka si to založila taky, a tak jsme se začaly bavit o tom s kým si píše a že ten kluk má kamaráda a tak. Nakonec z toho vzniklo, že za mnou přijedou všichni na návštěvu a že já budu "mít" toho kámoše (bydlí skoro dvě hodiny cesty autem ode mě). Jenže jsem se zapovídala s tím "jejím" a píšeme si doteď :D. Už je to asi přes týden. Oni se už viděli, ale prý spíš jako přátele :D. Plánujeme si, jak budeme mít dvojčata a jaký prstýnek mi dá, až mě bude žádat o ruku :D. Bavíme se ale i o peprnějších tématech :D. Je to něco, na co jsem si tady strašně zvykla, upnula se k tomu. Vím, že to není správně, ale zatím si to užívám. Jen se bojím, až se poprvé uvidíme, protože když se mi člověk nelíbí naživo, jsem schopná zapomenout na všechno to skvělý, co jsem se o něm dozvěděla, když jsme si psali. Navíc rande v angličtině? Vůůůbec se toho nebojím :D. V pátek by měl být ten den "D", tak držte palce. Třeba vám pak budu psát o zásnubách, i když to asi těžko :D. Ale je dost neuvěřitelný, že mám mít rande tak brzo po příjezdu sem :D.

4 dny do odjezdu, vlastně spíš 3

Asi je nejvyšší čas se konečně ozvat. Původně jsem vám chtěla psát tak nějak postupně, jak to vypadá v životě holky, který zbývá pár dní do velkolepýho odjezdu za hranice naší zemičky, ale pokusím se vám to shrnout do jednoho článku právě teď.

Od posledního příspěvku uteklo pár dní, během kterých proběhly dva opilé večery. Jeden minulý týden, kdy jsem se loučila s kamarádkou a druhý v pátek, kdy jsem se loučila s druhou kamarádkou. Kvůli té druhé jsem jela skoro pět hodin vlakem do Třince a idiot si koupila na druhý den zpáteční jízdenku, jenže pozor! České dráhy mají tyto zpětné jízdenky do půlnoci, jenže kdo mohl vědět, že musíte do půlnoci dojet do toho svého města, ne nastoupit do vlaku. Takže jsem jela domů až v neděli a vyplázla další prachy za lístek, proč ne. Každopádně to stálo za to. Konečně jsem viděla Třinec a je to pěkné, klidné město s klubem, kde vám hrajou písničky, co jste tak dobrejch pět let v rádiu neslyšeli :D. Kdybych měla nálepky jako Pohlreich, nalepila bych jí tam, už i za to, že celou sobotu tam měli jakési crossfit závody uprostřed náměstí a protože pršelo, spoustu těch svalovců bylo vysvlečených a to chceš, jako fakt. Pondělí a úterý v tomto týdnu se nese hlavně v duchu zařizování, poslední důležité věci, bez kterých se odjezd neobejde.

Každopádně tohle vás asi moc nezajímá, řeknu vám jeden svůj poznatek. Pokud jste alespoň trochu citlivé duše, budete si před odjezdem spoustu věcí uvědomovat, vnímat. Na to že mi bez dneška zbývají už jen tři dny, jsem jakž takž stále v pohodě, ale budete jinak vnímat vše, co se kolem vás děje. Uvědomujete si, že jste na daném místě naposled, že ten oběd, co jste měli zrovna v úterý, už mít hodně dlouho nebudete, že se možná teď válíte na posteli a koukáte do rána na seriál (ano i proto nepíšu na blog, protože seriály jsou prostě droga), ale že to už hodně brzy skončí. Stáváte se najednou turistou ve vlastním městě. Všude kde chodíte se rozhlížíte jako idiot a čumíte zasněně na všechny možné budovy, div nebrečíte a nejste v úžasu, v jak krásném městě žijete. Občas přichází loučení s přáteli, s rodinou. Ale upřímně, mně se u pár lidí stalo, že na mě kašlou. Slyšela jsem, že když člověk odjede na delší čas do zahraničí, ukáže se, kdo je opravdu jeho kamarád. I díky tomu zjišťuji a uvědomuji si, jak si cením lidí, kteří se loučit chtějí, i kdyby si na mě pak už ani nevzpomněli (viz. obrázek konverzace s kamarádem, který mě včera nečekaně navštívil a přesně to vykouknutí z okna ve mě vyvolalo další pocit lítosti). Při loučení většinou brečíte a nebo se snažíte ty slzy potlačit. Možná zrovna vás doma podporují, ale u mě se právě spíš brečí a nebo se o tom radši nemluví. Odlétám v sobotu a snad abych se do letadla raději nelíčila, má budoucí rodinka by mohla být mírně v šoku, co za trosku jim to přijelo do domu :D. Dnes jsem se musela rozloučit s človíčkem, kvůli kterému jsem odjezd dost zvažovala. Je to má nádherná neteř, které bude zítra rok a měsíc. Pokud máte i vy v rodině nějakého malého člena, třeba až tak malého, že si ještě neni schopno tolik pamatovat, budete se bát a vlastně asi i oprávněně, že si vás po příjezdu nebude pamatovat. Malé dítě bohužel není jako pes, které ucítí váš pach a hned si může zadeček uvrtět, malé dítko zapomíná rychle (myslím si já). Chuděrka viděla jak brečím a ještě mi začala mávat a dokonce i pusy mi dala dvě za sebou. Bylo to snad ještě horší, než kdyby si mě vůbec nevšímala. Takže vlastně jo, dneska přišel zatím brek největší, protože když mi má nejlepší kamarádka na nádraží v Třinci řekla:"Tak za rok, za rok a půl," brečet se mi chtělo jak tur, ale seděla jsem v kupečku se třema dětma, z čehož jedno na mě upřeně zíralo, takže mi sice slza ukápla, ale velkolepý řev na celé kolo se nekonal.

Tenhle článek je teda ukňouranej, ale co vám budu povídat, vybavím si loučení s neteří a bulím zas. Možná to je další poznatek - jste krapet přecitlivělí. Každopádně pokud se chystáte být au pair a nevíte, jestli do toho jít, můžete dál číst můj blog plný emocí a bez nějakého zamlčování. Možná vás tohle trochu připraví na to, co se bude dít s vaším životem před a po :). Doufám, že vám stihnu napsat ještě článek než odjedu. 

Začátek jedný velký story

“I want to have more sex, travel more, drink more wine and love life.” —    Zoe Saldana 

Tak přesně tohle je ten prostor pro popsání sama sebe, který píšu už asi po desáté. Za svůj život jsem měla spoustu blogů a vlastně vždycky mě bavilo psát, možná právě proto jsem se rozhodla pro studium, o kterým se rozepíšu až později. Jeden čas jsem toužila po fashion blogu, ale co vám budu povídat, pár drobáků mi cinká vespod kapsy a na fashion blog musíte být přeci jen trošku lovatý. Každopádně jsem tu zas, vracím se k psaní a tentokrát se v mym životě objeví snad něco, co bude konečně za zmínku pro širokou veřejnost.

Původně jsem si chtěla založit ještě jeden blog, na tajňačku, kterej pojmenuju úplně epicky a budu tam psát jen samý sprostý věci o sexu a mužích a nikde nezveřejním svojí fotku. Možná to udělám, ale do té doby budu psát svoje příhody sem a třeba se o něčem lechtivějším také dočtete, ale v mnohem vycenzurovanější verzi ;).

Teď už asi konečně něco o mně... Jmenuju se Sabina (jak nečekané). Je mi 21 let a celej život bydlím v jednom stejným bytě v Praze. Necítím se být ale pořádným Pražákem. Vychovala mě žena, co se narodila na vesnici, a tak to beru všechno trochu jinak.

Vystudovala jsem obchodní akademii, která mě ukrutně nebavila, ale maturitní vysvědčení tomu vůbec neodpovídalo. Obdržela jsem dvojky a jedničku, jedničku z ekonomie, prosím pěkně, z který si tak akorát pamatuju, že mám všechny otázky schovaný v modrých deskách. Už na střední jsem se rozhodla, že kašlu na vejšku, že prostě nejsem ten typ, co se šprtá a těší ho studovat. Což se zrovna moc nehodí do dnešního světa, kde je vysokoškolák skoro každej. Někdy po maturiťáku, kterej jsme měli v lednu, jsem si řekla:"Neumím anglicky vůbec nic, skočím do světa au pair, alespoň

se naučím." Byla jsem už asi fakt pevně rozhodnutá, jenže v květnu, zrovna když začal celý kolotoč s maturitou, jsem se zamilovala. Slepě, beznadějně, ihned na první pohled... Byla jsem tehdy skoro dva roky bez přítele, tak jsem do toho hupla rychleji, než by normální člověk očekával. Tenhle chlapec, který představoval můj ideál budoucího manžela (haha, naivko) se se mnou rozešel po třech týdnech, přesně den po maturitě. Och jak byl šlechetný, že počkal... Veškerá radost z matury nikde, za to jsem během asi čtyř dní měla tři kila dole. V neustálé naivitě, že mu vlastně jen přeskočilo a já ho dostanu zpátky, jsem se na poslední chvíli přihlásila na přijímačky do školy, o který jsem uvažovala, už když jsme byli spolu. Přijímačky jsem dala, kdo by je na takovou školu nedal, a odjela jsem na tábor. V hlavě jsem pořád neměla jasno, doma mě nutili do studia, ostatní mi říkali ať jedu do Anglie. Možná snad jako záplatu nebo proto, že mi věnoval někdo pozornost, jsem se dala dohromady, na zmíněném táboře, s klukem o čtyři roky mladším (ano bylo mu tenkrát 16). Nevím, jestli za to mohly jeho roztomilé důlky na tvářích, když se smál nebo snad jeho smutný oči, který se se mnou nechtěly loučit, ale zůstala jsem tu (rozuměj, nastoupila na školu). Samozřejmě láska moc dlouho nevydržela, i když mě zpětně mrzí, že jsem se chovala jako kráva. Na začátku listopadu byl konec a já trčela v Praze na škole (pozor, teď to přijde) publicistiky. Psaní mě vždycky bavilo, i když tam jsem si zamilovala obor moderování. 

Zimní i letní semestr utekl. Já se nějakým zázrakem dostala přes prvák a přede mnou prázdniny a po nich druhák, ve kterém bych si konečně zvolila obor. Jenže jednoho dne ke konci července jsem seděla doma, po všech hrůzách, co se v mym životě za poslední čas odehrály a uvědomila jsem si, že fakt nejsem šťastná. Nikdy jsem kolem sebe neměla ani bandu kamarádů, která by při mě stála. Poprvé v životě nejsem nijak zaláskovaná/zamilovaná. A na toho kluka, který se mi líbí, nemám dostatečné koule ani mu napsat hloupou zprávu na facebooku, každopádně jestli je to ten vyvolený, tak nás osud znovu splete dohromady (třeba).

Najednou jsem ale seděla před noťasem a registrovala se na au pair wordu s představou, že najdu svou host family a přeruším studium. Našla jsem a vím, že se ženu, pro mě, až do netradičně šílenýho dobrodružství. Bojím se a dost... O tom vám ale budu psát průběžně v článcích.

Rekonstrukce